20/07/2025
Indy 24. 5. 2012 - 18. 7. 2025, 10 hod.
Odešla moje největší láska ze všech rysů a s ní končí i 20letá etapa jejich chovu u nás. Zůstala jen samička Vivien, která se po nuceném odchodu svého partnera Timmiho zpět do brněnské zoo, uzavřela do sebe a téměř ji nevidíme. Indy se dožil ze všech našich rysů nejvyššího věku a možná byl i nejstarší z těch, kteří ještě v republice jsou. Byl to neskutečný bojovník a rval se za každý den svého života. Bojovali jsme spolu s ním víc, jak 4 týdny, ale věděla jsem, že tentokrát je to marný boj. Nejen veterinární péčí prodlužujeme našim kočičím chlupáčkům život, ale ledviny na takovou délku života nejsou stavěné a selhávají. Indy přestal jíst maso, instinktivně se tak bránil vysokému příjmu bílkovin. Jedl jen jednodenní kuřátka, den po dni stále méně, ztrácel se před očima. Přesto zvládnul vedra na začátku července, přesto byl pohybově aktivní, přesto si dokázal vyskákal po skále až na střechu, kde rád odpočíval. Dostával atb a další léky, stále jsem doufala, že příčina jeho odcházení je jiná a že to nejsou ledviny. I když tomu vše nasvědčovalo, jistotu jsme neměli. Vyšetření v narkóze by ho, vzhledem k, od podzimu, selhávajícím ledvinám, pravděpodobně zabilo. Vyčkávali jsme. Stále se snažil jíst, čekala jsem, dokud mi neřekne sám, že už je čas. A ten nastal. S veterináři jsem byla dávno dohodnutá, přijeli v 9 ráno a bylo domluveno přispání, odvoz na kliniku a vyšetření. S tím, že pokud se potvrdí ledviny, už ho nebudeme budit. Měl i jiné potíže, dostal hustou rýmu a možná i zánět dutin, do poslední chvíle jsem doufala, že půjde o něco jiného a dělala si plané naděje. Moje srdce odmítalo přijmout konec. Zažili jsme spolu spoustu dobrého i zlého a vždy se ze všeho dostal, jakoby to byla jen legrace. Tentokrát jsme už šanci nedostali. Všechny ledvinové hodnoty neměřitelné, za 4 týdny zhubnul třetinu své váhy, jeho poslední pohled do mých očí byl smířený a odevzdaný. Zažil toho v životě hodně, společně jsme zvládli zlomenou kyčli i když to nebylo lehké pro něho, ani pro mě. Těsně před zraněním dokázal oplodnit svou družku Lili, ačkoliv ještě sám nebyl dospělý. Překvapil tím všechny. Zvládnul i odchod rysice Niny, která mu dělala mámu. Když odešla jeho milovaná Lili, upadl do depresí a 2 roky nevycházel z domku. Nepřijal ani Nikolku, kterou jsem mu pořídila. Změna nastala, až když se uvolnil vedlejší výběh a oba měli možnost si vybrat, kde budou. Indy si jednoznačně vybral ten nový a Nikolka ho následovala. V tom starém přišel o 2 rysice a nechtěl v něm být. Psychika je velmi křehká věc a Indy mi to jasně ukázal. Přišla obrovská změna. Indy ožil, Nikolku přijal, měli se rádi a byl na ně krásný pohled. Byla jsem šťastná spolu s nimi. Vloni náhle, během několika hodin, odešla Nikolka do nebe na genetickou vadu srdce a pro Indyho to byl začátek konce. Ledviny už další takovou ránu nezvládly a na stres okamžitě zareagovaly. Indy posmutněl, rezignoval na život. Byla to jen otázka času, kdy se rozhodne z tohoto světa odejít. Byl to úžasný rys s výjimečnou povahou, jeho ztráta je pro mě nenahraditelná. Život a smrt k sobě neodmyslitelně patří a bude mi trvat dlouho než tuto ztrátu přijmu a vyrovnám se s ní, stejně jako jsem se dosud nevyrovnala se ztrátou kocourka Jollyho, který zemřel vloni na podzim. Bolí to stále a za mým smíchem jsou ukryté slzy. Sbohem Indy, věřím, že se jednou znovu potkáme. Někde jinde a navždy.
