Zoocentrum Šluknov

13/05/2026

Kapitola I
První nalodění:
Dobrý den!
Tak jsem tu zas! Dnes Je tomu přesně 39 let,co jsem nalodil na svou první loď Blaník.Dovolte mně zavzpomínat starším příspěvkem.
Procházeli jste se někdy po ulicích Bombaje, Káhiry, Tokia nebo jste kormidlovali zaoceánský kolos na řece Mississippi či v Suezském průplavu? Mrzli jste někdy v zimě v Kanadě? Zažili jste na vlastní kůži ostrý poplach opuštění lodi? Smočila Vás sprška z Niagarských vodopádů? Přejedli jste se někdy vlastnoručně nachytaných kalamárů? Koupali jste se na pláži, kam nevstoupila noha Evropana? Čistili jste ucapaný záchod holýma rukama? Zvraceli jste několik dní v kuse, a přitom vykonávali těžkou práci? Že ne? Tak si sedněte na své rozmazlené prdelky a strýček Tony Vám o všem povypráví.
Takže: V květnu 1987 jsem dostal telegram povolávající mě k nalodění na námořní loď Blaník. 13.5. jsem se s lodním pytlem na zádech vyrazil do Prahy na ústředí ČS. námořní plavby (dále jen ČNP). Na lodi jsem strávil 7 měsíců a 9 dní v kuse. Tedy, ne, že bych nevstoupil na suchou zemi. Byla to však nepřetržitá služba. Včetně sobot a nedělí. Každé volno jsem si musel nadělat přesčasy, nebo vyměnit službu s kamarádem. Byla to tvrdá práce, polovojenský život, dril, ale také úžasné cestování, zážitky a romantika.
Na ústředí jsem potkal spolužáka Petra. Byl jsem rád, že je tam někdo známý. Ostřílení mořští vlci se družili, smáli, vyprávěli si. My postávali opodál a čekali co bude. Posadili nás do autobusu ČNP. Vyrazili jsme směr Chorvatsko, přístav Kardeljevo. Mimochodem tento autobus včetně řidiče si „zahrál“ ve filmu Bony a klid. Veksláci v něm směnovali západním turistům peníze.
Po zhruba 24hodinové cestě jsme dorazili do Kardeljeva. Popadl jsem svůj lodní pytel a vystoupal poprvé po trapu (lodní schody) na palubu námořní lodi. Tam nás čekal další spolužák Láďa. Na Blaníku byl již několik měsíců. Byli jsme šťastní, že nám někdo poradí, co a jak. Na úzkých chodbách se slabým osvětlením zaplněných cigaretovým dýmem panoval chaos. Alespoň mi to tak připadalo. Hluk, potácející se opilí námořníci, kteří zdravili své kamarády. Do toho jacísi chlápci s vysílačkami se marně snažili přeřvat ten rámus. Byli to důstojníci a námořníci ve službě. Řídili nakládku lodi. Chodby přeplněné lodními pytli. „Máš rum? Drknul do mě jakýsi mořeplavec. „No mám, ale…“ „Dej pokoj Karle! Přijď ke mně na kabinu. Nech je ať se ubytují“. Odháněl dotěru Láďa. Fousáč nespokojeně zamručel a odpotácel se loudit rum někam jinam. Pro vysvětlení. Na našich lodí se dal koupit značkový alkohol, který u nás tehdy nebyl dostupný. Whisky, Gin, vodka Smirnov atd… Jednou týdně lodní hospodář otevřel kantýnu a každý si mohl koupit značkový alkohol, cigarety, žvýkačky, hygienu, čokolády atd..za výhodné ceny. Takže každý měl plné zuby značkového pití. Tuzemák byl vzácnější než Whisky. Povinnosti každého naloďujícího námořníka bylo přivést láhev rumu. My o tom nepsaném pravidlu věděli. Láďa nám ukázal naše kabiny(kajuty). Měl jsem štěstí. Bydlel jsem sám. Kajuta byla vybavena umyvadlem, dvěma postelemi nad sebou, malým stolem, polstrem (malý gauč), skříní, nočním stolkem a židlí. WC a sprchy byli společné na chodbách. Láďa nás vzal k sobě na kajutu, aby nám vysvětlil život a řád na lodi. V kabině sedělo již několik námořníků. Vyloďujících – ti byli nejveselejší, ti, kteří budou ještě ve službě pokračovat a nováčci. Řev, dým, pach alkoholu, řehot. Přivítal nás Ládi spolubydlící. Podal nám ruku. Představil se. Podíval se na mě a pronesl. „Ty tady hledáš romantiku vid? Tu tady nenajdeš!“ Vydal se potácivým krokem k umyvadlu. Rozepnul si poklopec a přede všemi se vymočil do umyvadla. Jsem rád, že se mýlil. Romantiky bylo spousty. Jen ji chtít pustit do svého srdce. O tom však příště.
Děkuji za pozornost
Váš Tony Black😊

24/02/2026

JAK PŘEŽÍT ŽIVOT S OPTIMISTOU (a nezbláznit se)
Vážení čtenáři,
řeknu vám, lidičky, žít s optimistou není žádný med. Optimisté jsou zvláštní kasta, které moc nerozumím. Radují se z maličkostí, jsou veselí a hlavně očekávají, že události budou mít dobrý konec. Nesmysl! Každý přece ví, že život není peříčko. Žijeme proto, abychom trpěli a stali se hračkou vyšší moci. Tak to aspoň vidím já – a mám pravdu jako vždy. Na to si časem zvyknete.
Na učilišti jsem měl kamaráda optimistu. Hrůza! Ten uměl provokovat. Vždycky jsem byl slabý v matematice a my měli učitele, který byl v minulém životě jistě dozorce v koncentračním táboře. Byl do svého předmětu zamilovaný. Matematika byla pro něj středobod vesmíru. Vzorečky, rovnice, slovní úlohy… prostě nesmysly, které jsou v době kalkulaček naprosto zbytečné (milovníkům této pavědy se omlouvám).
Na jeho písemky nikdy nezapomenu. Neměl mě rád. Moc se mu nedivím. Dělení dvojciferným číslem mi zůstane navždy zahaleno tajemstvím. Natož rovnice! Při každé písemce se na mě díval přes tlustá skla brýlí a sledoval mě jako hroznýš nebohou myšku. Kochal se tím, jak nervózně hryžu tužku a zírám na tu chaotickou změť čísel na papíře. Občas se přitom podíval na hodinky, aby mi naznačil, že koule je už blízko.
Tenhle sadista se nikdy neopozdil, natož aby nepřišel na hodinu. Ale můj kamarád optimista mě doháněl k šílenství. V zimě silně sněžilo, venku to vypadalo jako na Sibiři. Blížila se osmá a můj kámoš prohlásil: „Ten nepřijde. Na silnici je moc sněhu.“ Pak pokračoval: „Ten nepřijde. Nenastartuje auto.“
Takový nesmysl! Věděl jsem, že tyran dorazí. I kdyby měl přijet na sněžné fréze nebo se sobím spřežením ukradeným Santovi. Mučení nebohého hocha, jenž se třásl strachy jako zajíc, kterého brzy rozšmelcuje kombajn, si přece nenechá ujít. Měl jsem pravdu. Dorazil. A byla koule.
Optimisté jsou zkrátka nebezpeční mystifikátoři. Jednoho mám doma.
Představte si ráno. Probudíte se – a venku je nádherně. Olověná obloha, která vypadá, že každou chvíli spadne na zem a rozdrtí vše živé. Těžké kapky buší do země a okenních tabulí. Apokalypsa je blízko. Člověk se zasní o potopě nebo o obrovském třesku, který bude provázet asteroid, co rozpůlí zeměkouli. Nebo si představuje svůj vlastní pohřeb: smuteční průvod, lkající spoluobčany a slzy nad skonem velikého rodáka. Prostě skvělé ráno.
A do toho se ozve zavrnění, šustění peřiny a sladký hlásek: „Dobré ráno, jak ses vyspinkal, broučku?“
A je po náladě. Copak jsem nějaký hmyz? Jsem snad šváb, cvrček nebo beruška?! „Prší,“ odvětím načuřeně. „Neboj, to přestane. Prý má být hezky,“ zaševelí zpod peřiny.
To by tak scházelo! To protivné slunce leze člověku na nervy. Když potřebujete, aby hřálo, zaleze za mrak. Když nechcete, smaží vás jako laserem. Chce z vás udělat sušenou makrelu. Všimli jste si, že sotva vylezete ze studené vody, ta žlutá potvora se schová za jediný mrak na obloze? A naopak: vezměte do ruky sekeru, že budete štípat dříví — a hned najde skulinu v zamračené obloze a pere to do vás, až vám slzy tečou.
A to nemluvím o ptácích. Sotva začne být trochu světla, hned to začne štěbetat, pískat, trylkovat… prostě rámus! „Kde jsou naše kočky?“ ptám se. Máme jich pět — tak proč tu provokaci trpí?
Pak si má žena začne vesele prozpěvovat v koupelně. Jsem tolerantní manžel, ale čeho je moc, toho je příliš. Copak neví, že musím do práce? Co když nebudou chodit zákazníci a bude malá tržba? Anebo ještě hůř — přijde jich moc a já nebudu vědět, co dělat dřív?! Den prostě nemá dobrou budoucnost. Už aby byl večer a já mohl snít nějaký pěkný sen s noční můrou.
Se vzdycháním se obléknu a odšourám do obchodu. Předtím se má roztomilá žena zeptá: „Co si dáš k snídani, miláčku?“
Jako kdyby na tom záleželo. Stejně budu žvýkat hořký pelyněk. Ale mám svou ženu rád — a dobrou náladu jí odpouštím.
Dobrá rada na závěr: jistě jste si všimli, že vypadám mnohem mladší, než ve skutečnosti jsem. Je mi přes padesát a nehádali byste mi víc než čtyřicet. No dobře — dvaačtyřicet. Ale víc ani ň!
Elixír mládí? Kdepak! Nesmějte se. Smích je ošklivá grimasa. Křiví obličej a vytváří nehezké vrásky kolem očí a úst. Ano, někdy se smíchu ubránit nedá — třeba když sousedovi těsně před porážkou vychcípají králíci, nebo když někdo nutně spěchá na autobus a ten mu ujede před nosem. Tomu rozumím.
Ale smát se jen tak? Tak veselý život rozhodně není.
„Pesimisté všech zemí, spojte se! Braňte svůj přirozený svět! A hlavně si pamatujte, že nakonec všechno špatně dopadne!“ Tony Black

08/01/2026

Perný den slaměného vdovce
Již třetí týden jsem slaměný vdovec. Má žena se nechala inspirovat vlaštovkami a odletěla do teplých krajin. Na celý měsíc.
No co, měsíc to vydržím. Holedbal jsem se. Alespoň můžu přepínat televizi, jak se mi zachce. Pohoda.
Po třech dnech pohody jsem změnil názor. Snad by mi bylo líp na galeře, připoutaný řetězem k veslu. Den jako každý jiný – skromná, ale pravidelná strava, sem tam šlehnutí bičem, abych přestal sledovat ty delfíny. Sluníčko, čerstvý vzduch, žádné jiné povinnosti než pěkně zabírat veslem.
Budík v 6:30 mě vrátil do reality. Sakra, mrzne. A pořádně! Králíci mají zmrzlá pítka, slepice též. Pomalu se oblékám. Venku je tma jako v ranci a já musím do mrazu. Brblám. Ještě ponožky… a nastává cirkus.
Nejsem zrovna ohebný jako proutek. Chvíli si připadám jako šaman poskakující kolem rituálního ohně. Ponožky ne a ne dostat přes nárt. Prsty na nohou se změnily v háky, které nedovolí dostat ponožku přes patu. Měním se ve slavného Houdiniho, snažícího se vymanit z řetězů a uzlů dřív, než se utopí v nádrži s vodou.
Po chvíli funění, zmítání a poskakování po jedné noze jsem konečně vítěz. Jedna ponožka je sice naruby, ale v botě to není vidět.
Asi v 6:50 jdu zkontrolovat krám. Všechno v pořádku – žádná potopa, elektřina funguje, plyn pracuje na plný plyn. Doslova. Ohřeju vodu v rychlovarné konvici a vyrážím na mráz a sníh nakrmit slepice a morčata. Králíky jsem mazaně už dřív uklidil do garáže, takže mám méně starostí a je to blíž.
7:30. Kočky jsou v pozoru a vytrvale mňoukají. Umírají hlady. Alespoň podle zvuků, které vyluzují. Krmení koček je peklo. Jsou čtyři.
Nejstarší Julek odmítá dojít si k misce sám. Milostivě mi dovolí ho tam donést. Měním se v osobního strážce. Ostatní kočiska číhají, aby o gáblík připravila toho starého chudáka. Dávám konzervu i ostatním, ale nesmím se otočit zády – jinak je Julek bez snídaně.
Netrpělivě čekám, až olíže omáčku a důstojně odkráčí vykonat potřebu. Naštěstí ne v bytě, ale na chodbě.
Je po osmé, tak spěchám do krámu. Za chvíli přivezou zboží. Pět set kilo krmení pro králíky a slepice. V těchhle mrazech lahůdka.
Konečně snídaně. Většinou rohlík a salám. Kafe vynechávám – nechce se mi ho dělat. Jenže přijde zákazník a snídaně se protahuje. Potřebuju do zadní části obchodu postarat se o akvaristiku – čištění, krmení a tak dál.
Jenže do obchodu vtrhne parta občanů ze sídliště. Nekonečně dlouho se probírají textilem. Nakonec si tučná máma usmyslí, že se narve do trika visícího úplně na konci tyče. Marně se snažím modelce XXL rozmluvit její přelud, že je anorektická kráska. Se vzdycháním a vysokým rizikem pádu sundávám triko.
Macatice se pokouší nacpat ruku podobnou stehnu do úzkého rukávu. „Dost!“ vykřiknu. „Vždyť vidíte, že vám ta velikost není.“
S ukřivděným výrazem mi triko vrací.
Konečně poledne. Beru si oběd z bistra. Nemám hlad, a tak se místo oběda vrhám na postel. Mám zhruba hodinu čas – pokud mě zrovna nevytáhne z postele nějaký dodavatel.
Končím ve čtyři. Nanosit dříví do krbovek, další kolečko krmení slepic, králíků a morčat. Včetně dalšího ohřevu vody. Pak aspoň na patnáct minut vyvenčit chrtíka.
Konečně doma. Snažím se používat jeden talířek, jeden hrnek, jednu lžíci a jednu skleničku. Přesto se nějakým záhadným způsobem hromadí nádobí. Asi tu v noci řádí šotek.
Mám hlad, ale nic neuklízím. Zírám do lednice. Párky? Ne. Klobásy? Ne. Sýr? Nuda. Rybičky v konzervě? Ty jsem měl včera.
Vajíčka na cibulce! To je nápad!
„Klídek, mladej,“ ozve se moje druhé já. „Ty myslíš, že ti samy naskáčou do talíře?“
„To máš najít pánvičku, nakrájet cibulku, najít máslo nebo sádlo, osmažit cibulku, nakrájet chleba – a hlavně dojít pro vejce dolů do chodby. Což znamená opustit křeslo, sejít schody… a ta zima! Kdo bude uklízet ten binec? A při tvé šikovnosti nejméně jedno vejce skončí mimo pánev. Mám pokračovat?“
„Ne, už dost. Chci sýr.“
„No vidíš, bambulo,“ pronese vítězoslavně mé druhé já.
Je šest třicet. Pro mě půlnoc. Klimbám u televize. Tolikrát slyším slovo Okamura, že se mi zdá o Japonsku. Vypínám ten krám. Sprcha, vyčistit zuby.
A co prádlo? Mám ho dát do pračky? Zítra. Nebo jak říkají Kubánci – mañana. Což znamená odložit úkol na neurčito. To slovíčko se mi líbí čím dál víc.
Pouštím si na mobilu rozhlas, ale za chvíli jsem v jiném světě. V noci mě vzbudí chrtík – chce očůrat stromky na zahradě. Ach jo. Už toho moc nenaspím.
Tak zase zítra. Už jenom deset dní.
Držte mi palce.
Tony Black

21/12/2025

Vážení zákazníci, přátelé a příznivci, přeji všem i těm, co mě zrovna nemusí, klidné Vánoce a štěstí v novém roce. Děkuji, že jste mě umožnili přežít další rok. Tonda

28/11/2025

Vzpomínka na Alžírsko A mého milovaného želvího kamaráda Pityka

19/09/2025

@

18/06/2025

26/05/2025

Kapitola X.
Po práci, legraci 1.

Bombaj se blížila. Ještě několik dní cesty. My mladí jsme se velmi těšili. Indie – to byla ta pravá námořnická romantika. Staré vyjetiny nám radily, abychom si schovávali mýdla, která jsme každý týden fasovali. Prý se dají výhodně vyměnit za různé cetky, sošky ze santalového dřeva, vyřezávané korálky, vonné tyčinky atd. Zdálo se mi to podivné. Copak v Indii nemají mýdlo? Každopádně měly pravdu. O tom později.

Volného času na lodi zas tolik nebylo. Každou chvíli nějaký přesčas – manévry, čištění ládoven, upevňování nákladu atd. Přesto ho zbývalo dost. Na lodi bylo kino, video, pinčes, šipky, bazén, stolní hry. Jenže po několika měsících už jsme znali všechny filmy nazpaměť. Velký výběr to zrovna nebyl. Slunce, seno, jahody jsem snad viděl padesátkrát. Hlášky z filmů jsme používali při každé i nemožné situaci. Čím déle jsme byli na lodi, tím víc nám šibalo.

Tak se stávalo, že hovor u stolu při obědě se nesl v duchu momentálně oblíbeného filmu. Například: „Kachna, zase kachna“ (byla každou neděli), „ani bocman už to nežere“. Kámoš na to: „Ale tu kachní nohu sníš, to ti povídám!“ Odpověď: „Když já právě tu kachní nohu nechci!“ A tak to pokračovalo celý oběd. Nestranný pozorovatel by řekl, že jsme blázni. No, možná by nebyl daleko od pravdy…

Dlouhé nalodění poznamenalo každého. Po večeři přišla na řadu otázka: „Co s načatým večerem?“ Jsem velký introvert. Možná napůl autista. Nesnáším změny. Stereotyp je jistota a jistota je rozkoš. Rád o sobě prohlašuji, že se nikdy nenudím. Buď si najdu činnost, která mě baví, nebo – když není jiná možnost – uzavřu se do svého světa rozjímání, úvah, vzpomínání. Klidně tak vydržím hodiny.

Režim na lodi mi zcela vyhovoval. Vidět každý den stejné tváře, pravidelný režim, stejné prostředí – to je to pravé! Možná mě to přitahovalo víc než poznávání tajemných, cizích zemí. Ale zase takový suchar nejsem. Rád jsem se zúčastňoval společných akcí, činností všeho druhu a bujarých pitek. Navíc si myslím, že mám smysl pro humor, což mnozí z vás ocenili. Děkuji!

Hodně jsem četl. Na každé lodi byla malá, ale zajímavá knihovna. Každý si mohl najít to svoje.

Na Blaníku jsme vytvořili skupinku: já, Láďa, Petr (spolužáci) a ejbík* Jura. Hrávali jsme Člověče, nezlob se hned po večeři. Jura byl Slovák – prudká povaha, ale hodný chlap. Jelikož jsme se vyskytovali v tropické části, měli jsme podle námořnického práva nárok na zvýšený příděl ovoce. A o ten se hrálo.

Při hře jsme se navzájem různě provokovali a vysmívali. Každé vyhození figurky se komentovalo např.: „Ale, ale, to je ale mrzuté! Už jsi byl skoro v domečku, to je teda pech! Že tě to ještě baví.“ Říkali jsme to co nejvíc jízlivě s protivnou intonací v hlase. Dotyčný se tvářil, že mu to nevadí. Ve skutečnosti v sobě dusil vztek, který rostl jak tlak v papiňáku.

Naše „dýchánky“ skončily ze dne na den. Jura prohrával snad týden v kuse. Z nedostatku ovoce mu hrozily kurděje. A ten den jsme fasovali ananas – který Jura tolik rád! Už to vypadalo, že tentokrát neskončí v poli poražených. Jeho poslední figurka stála před domečkem. Stačilo hodit trojku. Jenže ta ne a ne „přijít“. Jura s krásným námořnickým příjmením Kompas začal brunátnět.

„Jurášku, snad si nemyslíš, že ti ta trojka padne! Moooc se těším na tvůj ananas!“ popichovali jsme ho.

„Ty nemáš rád ovoce?“ Jura na to: „Dnes si vás vychutnám, mlaďasové! A neříkej mi Jurášku! Copak jsem kůň?“ – narážel na nekonečný „seriál“ Popelka, který byl mezi deseti filmy v naší kinotéce. Pro osvěžení paměti – Jurášek byl kůň Popelky.

S mírně vyplazeným jazykem, dychtivě očekávajíc magickou trojku, vrhnul kostku na stůl. Čtyři!

„O fous, Jurášku!“

„Kurva, neříkej mi Jurášku!“ bobtnal.

Na řadě byl Petr. Teoreticky nemohl Juru ohrozit. Musel by hodit dvě šestky a ještě pětku… První hod: šest. Druhý hod – všichni, včetně Jury, napjatě pozorovali poskakující kostku. Líně se převalovala. Šest!

„No, vidíš, Jurášku, musíš vědět, jak správně a jakou silou hodit. Přijď ke mně na kabinu a dones smirnovku, naučím tě to! Teď ještě pětku a mám tě. Koukej! To musíš takhle!“ Natáhli jsme krky jako pštrosí rodinka na pamlsek. Kostka se válela po stole nekonečně dlouho. Poslední přetočení. Pět!

Tak tohle Jura nevydržel. Zařval jak postřelený lev: „Do piče! Kokoti mladí, vyjebaní! Zadavte se!“ Smetl hřbetem ruky figurky. Deska letěla do kouta. „Seru na vás!“ Vyskočil ze židle a chrlíc další nadávky opustil klubovnu. Jeho řev se nesl chodbami jako ozvěna z lesa.

Chechtali jsme se jako blázni. Takhle vytočit vyjetinu – husarský kousek.

Tak zase příště, díky za pozornost.

Tony Black

Ejbík = starší námořník

05/05/2025

Prodej veganskych zralocku zahajen.Skalarky priplouvaji vycistit Bulickovi chrup.Tak jsme ho pojmenovali pro jeho mirumilovnost.

19/04/2025

Vesele velikonoce preje zajiček Tony Zoocentrum