16/05/2025
🦜 Jedna ordinace. Jeden telefon. Jeden papoušek, co možná právě teď umírá.
Sedím večer na gauči.
Vedle mě si hraje dítě, konečně máme chvilku pohromadě. V troubě voní večeře. A pak… zazvoní telefon.
Není to pohotovostní linka, je to moje osobní číslo. Volá kamarád.
„Hele, kámoš má želvu, nějak se mu nezdá. Prý se nehýbe a má divně nateklé oči.“
Když řeknu, ať zavolá zítra do ordinace, trochu se urazí. „Vždyť ty tomu rozumíš, ne? Jen se koukni na fotku.“
Fotku přepošle. Želva má otevřenou tlamu a nevidí. To nebude do zítřka.
📱 Mobil odkládám. Neuplyne ani deset minut a rozsvítí se znovu. Tentokrát klient.
Papoušek zvrací. Prý to trvá od čtvrtka, ale dnes večer už to vypadá fakt špatně. Je pátek 21:37.
Teď přijde ten moment. Znám ho moc dobře.
Vnitřní souboj.
👉 Když to nevezmu, možná přijdu o pacienta. O zvíře, které mohlo žít. Možná přijdu i o důvěru.
👉 Když to vezmu, zůstanu v ordinaci do půlnoci. Děti půjdou spát beze mě, manželka bude čekat – a mlčky doufat, že to nebude každý pátek. (Ale ví, že bude.)
A co když ten papoušek fakt umírá?
Tenhle pocit je to nejhorší. Pochybnost. Vina. Neustálé dilema.
Nejde o neochotu pomáhat – právě naopak.
Jde o to, že jsme už dávno za hranicí toho, co je udržitelné.
🍼 Když se mi narodil syn, byl to nejkrásnější den mého života.
V náručí nový život – a do kapsy vibrující telefon.
„Agama tři dny nežere a divně dýchá, nemáte chvilku se na ni kouknout?“
Nepřišel jsem o pacienta. Přišel jsem o ten den.
🕷️ Slíbil jsem dceři, že půjdeme hledat brouky na zahradu. Měla připravený kyblík a nový klobouk. A já? Zvedl telefon. Akutní případ. Odjel jsem.
„Zase nejdeme?“ řekla. A brečela. Já taky – ale potichu.
📲 A pak jsou tu ty zprávy. Ve 2:41 ráno.
„Papoušek dělá divný zvuk, můžete poradit?“
Ve 3:09 další.
„Dobré ráno, chtěli bychom jen rychlou konzultaci.“
Rychlou. V noci. Ve chvíli, kdy jsem možná poprvé po týdnu opravdu usnul.
☎️ A když už nezvednu telefon – vytočí se číslo mojí ženy.
A když nezvedne ani ona, volají tchyni.
Ta ho většinou vezme. A řekne mi, že „někdo hledá toho doktora na ptáky“.
💬 „Ahoj kámo, hele, chtěl bych se jen poradit.“
„Ty hele, koukni, co někdo napsal na Facebooku. Nevíš, co by to mohlo být?“
Když odpovím, že teď nemůžu, protože jsem s dětmi, následuje:
„Jenom v rychlosti, fakt tě nezdržím...“
🧠 Veterinář pro exoty není superhrdina. Je to člověk.
Člověk, který přes den řeší zvířata s infekcemi, zlomeninami, nádorovými onemocněními.
Mezitím komunikuje s laboratoří, objednává krmivo, opravuje inkubátor a vysvětluje třem různým lidem, že „ne, papoušek neumírá na rýmu“.
A večer? Chce prostě být doma.
Jenže ani tehdy to nekončí.
Někdo zaklepe na okno ordinace:
„Vím, že už máte zavřeno, ale když už jsem tady…“
Jiný se neukáže na objednaný termín – a pak ve 22:15 píše, že se to „zhoršilo“.
Nebo přijde hovor:
„Dobrý večer, chtěl jsem jen nahlásit, že moje chameleonka je dneska nějaká jiná. Máte ještě otevřeno?“
📉 Každý takový den a každá taková noc vezme malý kousek síly.
A jednou se zlomí něco, co už nepůjde slepit.
Ne proto, že bychom ztratili chuť pomáhat. Ale protože už není z čeho brát.
⚡ Nechci skončit na kapačkách, na antidepresivech nebo v totálním tichu s vypnutým telefonem, protože to bude jediný způsob, jak znovu cítit sám sebe.
❤️ Tenhle příspěvek není výčitka. Je to prosba o pochopení.
Za každým veterinářem je člověk. S rodinou, emocemi, a tělem, které má své limity.
Chceme tu být pro vás. I pro vaše exoty. Ale potřebujeme, aby tu zbylo i něco z nás.
Děkujeme, že nás v tom nenecháváte samotné.
Vaše exotická veterina 🦎🧡
