15/05/2026
Bože, už je to dva roky, co mi tihle dva vstoupili do života. Anička a Jonatán, tak sladká miminka to byla. Dneska mě Anice klidně “sejme” za běhu a včera tak naštvaně vrčela na psy, že jí i belgický ovčák \++
Enki ustoupil. No neptejte se mě, jak může ovce vrčet. Prostě vrčí a fakt z ní jde strach. Jonýsek…to je kapitola sama pro sebe. Jaký asi může být kluk, který od malička slýchá, jaký je rozkošný, úžasný a kterému se přání odečítají z očí dřív, než se tam stihnou objevit. Jasně rozmazlený, trošku nafrněný, nad vším a nadevšemi, všemi obletovaný místní “frajer zahrady”.
A tyhle vzpomínky si tu schovám…..byly to sice náročné, ale fakt krásné chvíle.
Anička a Jonatanek vzpomínky 2024
Když mě před lety opustila Anežka, říkala jsem si, že už nikdy nebudu mít s nikým takový vztah. Miluji všechny svoje zvířecí děti a přátele, ale spojení, jaké jsem měla s Anežkou bylo jediné a jedinečné. Zbyla mi po ní jen jizva na srdci. Velká a bolavá. Hýčkám si ji, vždyť je kromě Májenka to jediné, co mi po Anežce zbylo. Občas si po ní opatrně přejedu. Zjistím, že ještě bolí a můj svět je v pořádku. Pak mi do života vstoupil Jonatán. V jeho očích, černých a hlubokých jak vesmír plných zlatých hvězd, jsem se utopila doslova na první dobrou. Totálně jsem propadla jeho kouzlu. Stačilo pár společných dnů a nocí a pak jsem zavadila o své srdce. Jednou, dvakrát…panebože, kde je moje jizva. Opatrně jsem ohmatávala srdce kolem dokola. Jizva prostě zmizela. Nic nebolelo. Až jsem z toho měla špatné svědomí. Moje bolavá jizva, moje památka na milovanou Anežku je pryč. Ne nezapomněla jsem na ni, v mém srdci bude navždy, ale bolavá jizva lítosti, vzteku a smutku je najednou pryč. Jonatánova přítomnost ji dokázala rozpustit Vychovávat takové malé mufloní miminko ale není jen o lásce a radosti. Je také o totálním nevyspání. Únavě, která vás spolehlivě uspí, kdykoliv a kdekoliv si sednete, nebo zastavíte. Mně už se podařilo usnout v autě na parkovišti před supermarketem, ve stoje ve frontě na pokladu, kdekoliv a kdykoliv se zastavím nebo si sednu. Jonatánek chce pravidelně pít své mlíčko. Pravidelně ve dne i v noci. Často mi přijde, že sotva zavřu oči, už po mně hrabe kopýtkem a s nespokojeným mručením se dožaduje jídla. Po šesti týdnech společného soužití jedu víceméně v režimu autopilota. A do toho náhle telefonát, jestli platí, že k nám můžou dovést malou ovčí holčičku Aničku. Panebože, v návalu práce a emocí jsem uplně zapomněla, že jsem cca před měsícem radila paní, jak zachránit malou narozenou ovečku. Paní ji zachránila z velkochovu a měla ji doma v paneláku. Jenže byt na sídlišti není úplně ideální místo, pro život malé ovečky, i když měla výběh na balkon. A tak cca po měsíci bylo nutné najít ovečce Aničce nový domov. Přiznám se, že nejdřív jsem se vyděsila. To nedám už. Neuměla jsem si představit, že ke vší té práci kolem mých zvířecích přátel a hlídání Jonatanáka si vezmu ještě další ovčí miminko. Jenže pak jsem se dozvěděla osud Aniččina předchůdce. Paní, která měla Aničku u sebe už totiž jedno malé ovčí miminko zachránila. Jenže jak odrostlo a nemohla ho mít v paneláku, tak ho vrátila zpátky. A miminko přechod do stáda nezvládlo. Zemřelo s nafouklým bříškem v zimě, na louce, na studené zemi. Bylo rozhodnuto. Anička poputuje k nám. Přišel den D a my byli zvědaví, jaká ta malá holčička bude. Vrzla brána, pán s paní a mladou slečnou nesli velkou psí bednu. Když ji otevřeli, vyběhlo z ní něco neskutečně plyšového a roztomilého. Maličkatá heboučká černá ovčí holčička. Hned se rozběhla ke svojí lidské mamince, stulila se jí do náruče a mně se sevřelo srdce. Maminka ztěží zadržovala slzy, pak už se jí koulely jak hrách po tvářích, pán měl lesklé oči. Dovedla jsem si přesně představit, jak jim bylo. Je to jako byste dávali do cizí rodiny vlastní dítě, to mi věřte. Během chvíle jsme brečeli všichni. Rychle jsem šla udělat té malé mlíčko, abychom si vyzkoušeli, jestli vůbec bude ochotná ode mě pít. Letitým soužitím s mými zvířecími přáteli jsem se sice naprosto vzdálila světu lidí, ale ke světu zvířat mám velmi blízko. Myslím, že kozí…ovčí…konskou vůni mám zažranou hluboko do kůže. Pro lidi nic moc asi, ale při záchraně malých miminek je to jedna z věcí, která nám nesmírně pomáhá. Oni vědí, že jsem jejich. A nejen podle té vůně. Anička se ke mně rozběhla a hladově se vrhla na flašku. Tak to bychom měli. Pokud je ochotná ode mě pít, jsme na dobré cestě. Třeba Jonatánek, ten by raději umřel hlady, než by se napil od někoho cizího. Jako polodivoké zvířátko si hĺídá mě a k ostatním je více či méně odtažitý. A v tom, kdo je maminka a tudíž dává mlíčko má Jony naprosto jasno. Vzali jsme Aničku a její rodinu na procházku zahradou. Aby se trošku uklidnili, Anička měla možnost poznat kam jde a připravili se na to nejtěžší, rozloučení a odjezd. Dohodli jsme se, že dám Aničce ještě jednou flašku a zatímco bude pít, tak její rodina nenápadně odjede. Svíralo se mi srdce, když jsem je tam viděla, jak musí nechat svoje vypiplané miminko a odjet. Anička se hladově vrhla na flašku.Jen jsem kývla a ani nevím, jak odjeli. Už jsem se soustředila jen na tu maličkou. Když dopila, rozhlídla se kolem. Béééé béééé bééé začala volat svojí maminku. Aničko, Aniii lísala jsem se k ní. Pojď se mnou pojď, ted budeme bydlet spolu. “Máf flafku?” Ujistila se Anička. To víš, že mám a plnou mlíčka, koukej. “Tak jooo, budef ted moje maminka a dej fem to mlíčko”.
