15/07/2025
Utekli nám koně. Tři. A já nabourala auto.
Titulek jak z Novinek, ale stojí za to si to přečíst celé 🤗
Ještě ráno jsem ležela v posteli, mazlila se s kocourem 🐾 a najednou se dívám – nepřijatý hovor a zpráva:
„Zdrhli nám koně. Do pi*e.“
Věděla jsem, že je zle. Ne kvůli tomu, že zdrhli. Ale protože už to Rosťa nedává. A když je v takovým napětí, domů je prostě nedovede.
Zítra nás čeká velký den, takže finišujeme poslední přípravy. A dneska je konečně trochu přijatelný počasí (oschlo! 🙏) na to vyvézt hnůj. A tak přijela technika, povolila se ohrada, nastartoval se motor... a koně se lekli 🐎💨
Dva z pěti se Rosťovi podařilo chytit ještě v areálu. U Karla 🐴 to nebylo tak složité 🤭 a zbytek? Ti ucítili SVOBODU.
Ocasy i hlavy nahoru, nohy jako baletky – a už lítali kolem. Pak to vzali přes pole a mizeli směrem k lesíku 🌾🌲
Rosťa sršel zoufalstvím 😵 Chlapi s technikou za zadkem, koně v háji, já ještě nedorazila... Začal pobíhat a nevěděl co dřív...
V zápětí jsem přijela a hned věděla, že teď je nejdůležitější zachovat klid 🧘♀️ Přesně tak jsme si to napsali do krizového plánu – a teď ho bylo potřeba žít. 🙏
Už z domu jsem se v duchu spojovala s Ness, vedoucí stáda. Volala jsem ji domů.
Ujišťovala ji, že je všechno v pořádku, že už jedu. Přijela jsem, popadla vodítka, ohlávky, kyblík a jablíčka 🍎🍏 co tu nechala malá Gábi. Díky, Gábi! Zachránily situaci 💛
Na horizontu jsem zahlédla všechny tři koníky. 🐴🐴🐴 Nebyli zas tak daleko.
„Vem Jeep!“ hulákal na mě Rosťa od hnoje.
"Jo jasně, Jeep s připojeným vozíkem... úplně se vidím, jak s tím honím koně přes pole," říkala jsem si.
Naskočila jsem radši do své Magnetky 🚗 a vyrazila. Při otáčení jsem najela do sloupku, co Rosťa odložil od brány. No nic, jen plechy, říkala jsem si. Jedu dál. Jen Rosťa to viděl a už vážně kolaboval 🤯 🙄
Dojela jsem na místo, kde jsem je 🐴🐴🐴 viděla naposled, ale koně nikde. Rosťa mi volal, že je vidí z druhé strany kopce 🏞️ on ten výhled u nás je fakt skvělý 😍
Zastavila jsem, hodila si vodítka přes rameno, vzala kyblík, zapískala, zavolala... a čekala. V duchu jsem mluvila s Ness 🐴
A pak – hlavy se zvedly. Byli u cesty.
V tu chvíli jsem prosila Vesmír, ať tam zrovna nic nejede 🙏🚙
Znovu jsem Ness v myšlenkách ujistila, že jsem tady, že to zvládneme.
Na další zavolání se už vydala ke mně. A za ní i ty dvě její děcka 🐎🐎
Byl to nádherný pocit – vidět je, jak běží přes pole, v naprosté volnosti, za mnou ❤️
Ness se zpomalila a velmi klidně přišla až ke mně a téměř sama strčila hlavu do ohlávky.
Vděčnost. Obrovská. Že to spolu takhle máme ✨🙏
Hladila jsem ji po krku, uvázala ohlávku, zapla vodítko. Raty byl lehce nervózní, vzrušený z toho dobrodružství, ale i jemu jsem ohlávku nasadila vcelku v klidu. Byl zaměstnaný kyblíkem s jablíčky 🤭 Připnula mu dlouhé vodítko, Bell jsem nechala na volno a šli jsme 🐾
Ness jako anděl – klidná, vděčná, že v tom stresu není sama, a je konečně v bezpečí.
Raty si našel svoje místo vedle mámy a šel jako ovečka 🐑
Když jsme dorazili do ohrady, Ness se o mě s vděčností otřela. Cítila jsem z ní „děkuju“ 💚
Hned se vyválela, oklepala stres a šla si po svém, jakoby nic. Ostatní ji následovali. Pak se v klidu pásli 🌿
Nikomu se nic nestalo. Proběhli se, vyčistili si hlavu. protáhli těla.
Rosťa sice nechápal, jak jsem mohla dovést tři koně sama 😅 ale hnůj je vyvezený, vše dobře dopadlo a my máme nové zkušenosti a zážitky 😊
