04/03/2026
Skutečně obce nemají na kastrace finance?
Jedním z nejčastějších argumentů, které zaznívají ze strany obecních úřadů i krajských samospráv při jednání o projektu kastrací koček (nebo dokonce kastracích samotných), je klasická věta: „Nemáme na to peníze.“ Tento argument je na první pohled pragmatický, ale při bližším zkoumání se ukazuje jako silně zavádějící – neboť neodráží skutečnou fiskální situaci územních rozpočtů a často slouží spíše jako reflexní obrana než jako vážný rozpočtový dotaz.
Data z Ministerstva financí ukazují, že obce i kraje dlouhodobě vykazují kladné hospodaření a rostoucí finanční přebytky. Například v roce 2024 obce a kraje dohromady vykázaly rekordní přebytek hospodaření 78,6 mld. Kč k datu posledního souhrnu statistik, přičemž samy obce tvořily významnou část tohoto výsledku. Tato čísla nejsou marginální: rozsáhlé fiskální rezervy obcí byly v diskusi analytiků zmiňovány v řádu stovek miliard korun, konkrétně se objevovalo číslo kolem 479,7 mld. Kč jako stav finančních prostředků na účtech obcí a jejich organizací – tedy prostředků, které územní samosprávy držely převážně v hotovosti a na bankovních depozitech. Dřívější zdroje hovořily o stavu kolem 386 mld. Kč na účtech měst a obcí, a odborníci i média opakovaně upozorňovali, že tato suma i nadále roste, protože obce utrácí méně, než kolik ročně dostávají. Je tedy evidentní, že návrhy, které argumentují „nedostatkem peněz“ pro veřejně prospěšné aktivity, jsou v zásadním rozporu s fiskální realitou: samosprávy disponují finančními prostředky, které nejsou bezvýznamné – a které by při jiném nastavení priorit mohly být alokovány na projekty s měřitelným dopadem.
Argument „nemáme, protože máme jiné výdaje“ je legitimní – vždy je totiž pravda, že každá koruna je v rozpočtu vázaná určitou funkcí. Avšak pokud se opakovaně ukazuje, že rozpočtové položky jako zeleň, sportovní areály, myslivecké příspěvky, kulturní nebo ceremoniální výlohy zůstávají častěji plně financované, zatímco kastrační programy jsou odmítány z důvodu nedostatku peněz, pak není problém v penězích jako takových – ale v prioritách jejich užití. Tento typ preference výdajů obcí často neodráží žádnou naléhavou společenskou potřebu tak silně, jako je to v případě regulace populací toulavých koček nebo prevence utrpení zvířat.
V celkovém hospodaření územních rozpočtů nacházíme jedno z klíčových paradoxů: rozdílné interpretace pojmu „peníze nejsou“ ve veřejné správě. Reálně dostupné prostředky nejsou automaticky vnímány jako zdroj pro veřejně prospěšné intervence – zvlášť pokud se jedná o oblasti, které nejsou tradičně považovány za „rozpočtové priority“. Přitom však obce ročně generují přebytek v desítkách miliard korun, na bankovních účtech drží stovky miliard korun nebo dlouhodobě jejich úspory rostou a dluhy jsou relativně nízké. Když tedy obce argumentují chronickým nedostatkem prostředků jako překážkou pro kastrační programy, je třeba kontextualizovat tento postoj vůči realitě rozpočtových výsledků. Nejde o to, že by peníze absolutně neexistovaly, ale spíše o to, jaké výdajové priority si jednotlivé samosprávy nastavily.
V kontextu tvrzení, že „na kastrace nejsou peníze“, se nelze vyhnout úvaze, zda nejde spíše o postojovou než rozpočtovou otázku. Argument nedostatku financí je totiž veřejností jen obtížně ověřitelný a snadno se používá jako univerzální obranný štít. Rozpočty obcí jsou komplexní dokumenty, kterým většina obyvatel detailně nerozumí, a proto je jednoduché vytvořit dojem, že jakýkoli nový výdaj představuje neúnosnou zátěž. V takovém rámci se představitelé obcí stylizují do role strážců veřejných financí, přestože tyto prostředky nejsou jejich osobním majetkem, ale svěřeným veřejným zdrojem určeným k naplňování veřejného zájmu. Pokud jsou přitom jiné, méně naléhavé výdaje považovány za samozřejmé, zatímco prevence utrpení zvířat je odmítána s poukazem na „nedostatek peněz“, vyvolává to dojem, že nejde o objektivní finanční nemožnost, ale o hodnotové rozhodnutí maskované technickým jazykem rozpočtové odpovědnosti. Takový přístup pak může působit jako zneužití složitosti veřejných financí k legitimizaci předem zvoleného postoje.
Pokud se občan setká s argumentem „nemáme na to peníze“, je dobré přijít s vlastní argumentací a konkrétní prezentací dat. Místo polemiky je vhodné předložit propočet předpokládaných nákladů, ukázat jejich skutečný podíl na rozpočtu obce a srovnat je s jinými běžnými výdaji. Silné je také zdůraznit ekonomickou logiku prevence – tedy že systematické kastrace představují dlouhodobě levnější řešení než opakované odchyty, řešení stížností či krizové zásahy. Debatu je dobré posouvat z roviny emocí do roviny faktů, čísel a dlouhodobých dopadů. Namísto sporu je efektivnější vytvářet dojem kompetence a připravenosti: ukázat, že téma je promyšlené, finančně uchopitelné a realistické. Pokud je argument „nejsou peníze“ konfrontován klidně, systematicky a s konkrétními čísly, ztrácí svou obecnou sílu a mění se z konečného odmítnutí v otevřenou otázku priorit.
Sdílejte!!!
Líbil se vám tento článek a chtěli byste nás podpořit v další edukační činnosti? Můžete zde:
🍀Transparentní účet: 6969697777/2010, vs: 260217
🍀Platforma Darujme: https://www.darujme.cz/projekt/1202390
