Můj příběh: I s handicapem se dá život užívat
Jmenuji se Betty a poprvé jsem ucítila vůně tohoto krásného světa dne 1. 7. 2010. Od mala jsem veselá, zvídavá, přátelská, ale také citlivá a velice vnímavá, a tak trošku lumpík :-). Jsem kříženec, moje panička (dále již jako “mamka”) si nepotrpí na urozený původ. Byla to mezi námi láska na první pohled. Přivedla mě jako malé štěně do domácnosti bytu
2+1, kde již bydlela jedna psí dáma jménem Bessi. Byteček je sice útulný, ale oba moji rodiče byli venkovní psi, a tak jsem si našla své oblíbené místo na sníženém parapetu a většinu dne trávím zde - sluním se, pozoruji co se děje v okolí či jen tak relaxuji a sním o domečku se zahradou ...
A teď něco k mé psí společnici, která mi dala posléze hodně zabrat. S otevřenou náručí mě nepřivítala, ale venku mě před cizími hafany bránila. Uběhl měsíc v mém novém domově a dozvídáme se radostnou zprávu, že Bessi bude mít štěňata, jak se to přihodilo, to už je zase jiný příběh :-). Je 15. října 2010 a najednou k nám přibylo šest "uhlíků”, je to fajn, mám si s kým hrát a dovádět. Před Vánoci nás postupně štěňátka opouštějí a jedno neplánovaně s námi zůstává a dostává jméno Sunny. Se Sunny vyrůstáme jako “ségry”, jsem o chloupek starší, a tak se o ni starám. A tím, že Sunny s námi zůstala, začíná mi Bessi dělat peklo, jsem pro ni najednou vetřelec. Pro “mamku” jsem zlatíčko a nenechá mi ubližovat, a tak začínám doprovázet “mamku” do práce. A v této době se rozvíjí má touha po poznávání a cestování tramvají je pro mě neskutečný zážitek. Musím sedět “mamce” na klíně, ať mohu přes okénko vše sledovat. Posléze zbožňuji další dopravní prostředky, výlety jsou super, hlavně nesedět doma :-). Už jsem oslavila svůj první rok a je ze mě krásná psí slečna. Nastal podzim a já mám z ničeho nic nějaký trabl s bříškem. Opakovaně zvracím a nemám chuť k jídlu. “Mamka” to nepodceňuje a vyrážíme k panu doktorovi. Nikdo netuší, co se se mnou děje, dostávám injekci a ráno musím na odběry. Přes noc sice už nezvracím, ale ráno to začíná znovu, jsem už i dehydrovaná, a tak dostávám kapačku. Při odchodu z veteriny venku kakám a mám v hovínku krev. Okamžitě si mě tam nechávají a “mamka” má volat po 14 hod na výsledky těch odběrů. Když posléze “mamka” volá, dozvídá se, že už jsem na operačním sále. Krevní testy byly v pořádku, a tak mi udělali rentgen, kde se ukázalo, že se mi vcuclo střevo do střeva z toho opakovaného zvracení. Operace trvala 2 hod a “mamka” se o mě moc bála, pro pana doktora to byla jen banální operace, kdy jsem přišla o 5 cm střeva :-). Prý jsem prodělala nějaký zánět střev a žaludku, to byl důvod toho zvracení. Přes noc zůstávám na pozorování na veterině, aspoň nějaká změna :-). Jsem od narození velký optimista, a tak si z toho nic nedělám. Ráno už baštím, zažívací trakt mi funguje, a tak v poledne už jdu domů a s úsměvem vítám “mamku s taťkou”. Mám sice na bříšku jizvu, ale rekonvalescence proběhla naprosto v pohodě a já zase běhám a lumpačím :-).
Čas plyne ... “mamka” změnila práci a mi skončily výlety. S Bessi se snažíme tolerovat, venku spolu běháme za balónkem, ze Sunny se vyklubal “lavičkový” pes. Není to v té naší smečce špatné, aspoň nám není smutno. Jedno nedělní odpoledne jsme na procházce, já tradičně lítám jako střela a najednou se “mamka” vyděsí, protože jsem celá zastříkaná od krve. Vytrhla jsem si totiž v nějakém houští drápek i s nehtovým lůžkem. Strašně to krvácí a nejde to zastavit a musíme jet na pohotovost. V té době si “mamka” říká, že budu asi tak trošku smolařka. Holky (Bessi a Sunny) za celý svůj život kromě “rýmečky” s ničím nemarodily. To kdyby tehdy věděla, co ještě “chystám”. Je léto roku 2014, jsou mi už krásné čtyři roky a já se stávám vůdcem smečky poté, co se Bessi stěhuje na venkov, odkud pochází “mamka”. Ten důvod vám asi psát nemusím, začala zase zlobit a ubližovat mi. Se Sunny si vystačíme, cítím závazek se o ni starat, ona je totiž taková “ťunťa” a někdy si s “mamkou” říkáme, jestli je to vůbec pes :-). Máme se fajn, občas nás “mamka” vezme na větší výlet pryč z Ostravy, a to si skutečně užívám ...
Blíží se moje 6. narozeniny a přichází moje nejtěžší období. V květnu chodíváme na očkování a při prohlídce zmiňujeme, že mi teče z levého očička. Dostáváme kapky na zánět spojivek, jestli jsem k tomu všemu měla i ten zánět, už se nedozvíme. Po cca dvou týdnech se mi očičko začíná zabarvovat do modra a na světle jde vidět kruhový obrys, a tak musíme zase na veterinu. Tam si se mnou neví rady a odesílají mě na oční. Mám zase smůlu a pan doktor je zrovna na dovolené, probíhá konzultace po telefonu. Posléze vzešel ortel, mám onemocnění zvané luxace čočky, tzn. od narození mám slabé nitky, které drží čočku. Čočka se mi utrhla, což má za následek, že mám vysoký nitrooční tlak (NT). K operaci se zatím nepřistupuje a je zahájena léčba kapkami na snižování NT. Když NT vylítne do vysokých hodnot, tak z toho bolí hlavička a já už nemůžu tak lumpačit. Nicméně kapky ze začátku fungují a já stíhám ještě zdolat Lysou horu (můj největší dosavadní výlet), stálo mě to ale hodně sil a “mamka” měla o mě strach a nejspíš už ji na takový výlet neukecám. Pak přichází ta horší varianta a kapky přestávají fungovat, zkoušíme jiné a z těch je mi neskutečně zle, a tak už nezbývá nic jiného než zkusit tu operaci, zda-li se povede. Jsem statečná holka a operaci zvládnu s přehledem, výsledek operace vypadá nadějně, jen mám po operaci očičko zakalené a musíme kapat zase jiné kapky, aby se mi zákal vstřebal. Bohužel to vstřebání se u mě nedaří a z kapek se mi v očičku udělal vřed, a tak dáváme mastičku, aby se mi ten vřed zahojil. Po 4,5 měsících trápení jedeme na poslední kontrolu a estetiku očička už nebudeme řešit, obnovil se mi v očičku i zrak, takže vše vypadá na happy end. Jsme však upozorněni, že stejný trabl může nastat i v druhém oku. “Mamka” si to nepřipouští a já začínám zase lumpačit, lítám a skáču, no prostě si užívám ten psí život :-). Březen 2017 a stává se to, co jsme si s “mamkou” snažily nepřipustit - mám trabl v pravém očičku. Tentokrát na nic nečekáme a podstupuji další operaci. Čočka se mi sice úplně neutrhla, ale dělá si co chce a přechází do přední oční komory. Musíme každý večer očičko masírovat, aby jsme čočku zatlačovaly, moc mě tohle nebaví. Zbytek jara a léto si užívám, přichází podzim a já na své aktivitě ubírám a musím víc odpočívat. Obě očička mě začínají zase trápit, opět mám v nich vysoký NT a zase musíme kapat. Poprvé je vysloven návrh na vyoperování očiček, “mamka” to zatím odmítá, nechce mě připravit o můj zbytkový zrak. O zrak jsem postupně přicházela, když mi ty tlaky lítaly do vysokých hodnot. Vánoce trávíme na veterině a jsme tam dokonce i na Nový rok. Mezi svátky podstupuji menší zákrok, kdy se podaří čočku zatlačit zpátky. Je mi zároveň odsáta nadbytečná tekutina a moje očička mají zase viditelnou i duhovku. Mi se tím ulevilo a zase jsem veselá. “Mamka” má ze mě radost, bohužel to trvá jen necelý měsíc a při další kontrole je můj NT 65, i přes to, že preventivně kapeme. Pan doktor nechápe, že funguji v podstatě naprosto normálně a že mi chutná bašta. Prý hafani při NT 40 už nežerou a nejsou schopni fungovat. To jsem ale prostě já, věčný optimista a velká bojovnice o svůj psí život. Domlouváme se s panem doktorem, že to zatím necháme takto, když mě to v životě nijak vážně neomezuje. Jenže uběhlo cca deset dní a můj stav se rapidně zhoršuje. Už nedokážu normálně fungovat a mám velké bolesti, ale kupodivu mám stále chuť k jídlu :-). Můj NT dosáhl horní hranice 95, dostávám kapačku a nějakou injekci se steroidy, ta mě doslova nakopne a moje pravé očičko (to lepší) se projasní. Zázrak se opět nekoná a již po týdnu se tento stav zopakuje. Nyní už “mamka” ví, že mě takhle nemůže nechat trápit a náš společný boj o záchranu mého zraku jsme prohrály - je 2. února 2018 a já definitivně přicházím o očička. "Mamka" nechce, abych měla očička vydlabané a zašité, a tak dostávám silikonové náhrady. Bohužel se dělají barevné a na mě zbyla fialová a červená. Ze začátku jsem sice moje okolí děsila, ale nyní už jsem za hvězdu a dostala jsem přezdívku "lentilka". Zahojení již probíhalo bez komplikací, doma jsem se od prvního dne orientovala naprosto v pohodě, jen jsem se bála chodit po schodech. “Mamka” je však hodně trpělivá a pomalu mě ty schody zase naučila chodit a teď jak po nich lítám, to se koukněte na video :-). Celkově jsem to zvládla s naprostým přehledem, už po třech týdnech od operace jsem venku lítala na volno. Vůbec se nebojím, vždyť jsem pes a jsem více obdařena jinými smysly. Takže hafani, kdo se ocitnete v mé situaci, nevzdávejte to, ten náš psí život se dá krásně užívat i bez očí :-). Jsem “mamce” vděčná za její rozhodnutí, nechat to vyoperování až to bude skutečně nezbytně nutné, měla jsem tak spoustu času se postupně připravovat na život bez očí a vše si zmapovat. Na procházkách nikdo nepozná, že jsem slepá. Tak to je můj dosavadní životní příběh ... mám to ale pestrý život, že? :-) Aktuálně jsem zase něco vylumpačila, tak mi držte pěsti, ať to nemá časem nějaký následek. “Mamka” už ty moje zážitky pomalu nedává a trhá si bílé vlasy :-) ... jenže já už jiná nebudu, jsem prostě Betty B. a s takovými iniciály si prostě zasloužím pozornost, nemyslíte? Mé poslání ukázat všem čtyřnohým kamarádům a jejich páníčkům, že i s handicapem v podobě ztráty očí se dá ten psí život krásně užívat a výletovat, bylo splněno. Dne 30. 12. 2023 jsem se bohužel vydala na svůj poslední nekonečný výlet...
Dalším vyprávěním této stránky jsem pověřila Sunnynku se kterou jsem vyrůstala a lumpačila více než 13 let.
