14/10/2025
Lapajíce po dechu, jazyky co chvíli vysící pomalu až k zemi, ležely ve vyhřátém obýváku, odmítaly odejít do chládku a horkem schvácené pohledy upřené na paničku dávaly tušit, že se tu hodlají rozpustit jak sněhové vločky na horké dlani, tak jsem použila dávno osvědčenou metodu - "jdeme na něco dobrého?" Má snaha byla marná ... Ejmínčino přilepení se k podlaze dalo tušit, že dostat holky od sálajících kamen se s největší pravděpodobností mine účinkem... Nezbývalo nic jiného, než použít kouzelnou formuli "jdeme dolů na maso". V ten moment se obě jak na povel zvedly a rozvážně odkráčely (ač jindy vyletí jak střely div se nepřerazí jedna o druhou, jak se snaží být u dveří první) po schodech do průjezdu, zaujaly osvědčené místo u stolu, kde se v šuplíku nacházejí jejich sušené pamlsky a čekaly, až jim dám slíbenou mňamku. Masenko nenávratně zmizelo jak světlo v černé díře a holky se začaly šourat zpět do domu. Při mém povelu "zůstanete tady nebo se doma rozpustíte" se na mně obě nevěřícně podívaly a já měla dojem, že kdyby uměly mluvit, že bych si vyslechla ne zrovna lichotivé proslovy... Pochopily, že se mi mezi nohama tajně domů neproplíží a znechuceně se vydaly uvelebit na své pelíšky. Provázely mě pohledy, že by člověk raději zmizel jak pára nad hrncem a jaly se uraženě dívat někam do nikam... Nechám dohořet poslední poleno v kamnech, vyvětrám a půjdu jim otevřít. Uvidím, jak rychle jim jejich uražená ješitnost dovolí se pak zvednout a opět milostivě zaujmout svá místa v obýváku nebo na chodbě u milované paničky 😉
Po zhruba půlhodině se jdu do průjezdu za holkama podívat, Ejmínka odpočívá na pelíšku, Enolka vyvalená na zádech vedle ní na zemi a obě spokojeně odfukují. Pohladím je a vracejíc se domů nechávám pootevřené dveře a čekám... Za chvíli slyším, že Enolka pije u koupelny z misky vodu a šouravým krokem prochází obývákem a uvelebuje se na svůj huňatý pelíšek. Chvíli na to slyším Ejmínku taky pít a vidím ji uléhat na chodbě v blízkosti krbu. Mám prostě seveřany... 😁💖🥰🐾
