03/02/2026
Některé cesty jsou osudové.
Zvoní pracovní telefon. Zvedám jej a na druhém konci se ozve smutný dámský hlas. Paní mi vysvětluje, že má starou kočičku a potřebovala by eutanázii a dostala tip na mě, že možná budu mít čas a přijedu k ní domů. Domluvily jsme se, že mi dá ještě vědět, jestli kočičce zaberou léky z dopolední návštěvy veteriny.
Večer mě vítala smutná majitelka u malého domečku. V útulné kuchyni čekal už připravený pelíšek. Kočička odpočívala v koupelně. Paní majitelka ji donesla do pelíšku na kuchyňském stole a neustále kočičku hladila po hlavičce. Kočička už byla opravdu stará, téměř 20 let a měla onemocnění neslučitelné s kvalitním životem.
Ptala jsem se paní, kdo ji dal na mě tip. Odpověď mě dostala. Pan taxikář. Ten, který dopoledne vezl paní s kočičkou na veterinu a bavili se o svých mazlíčcích. Pan taxikář má (a měl) velkého pejska a kdysi taky pro něj potřeboval poslední pomoc a vyhledal mě. Proto mě paní doporučil. Paní majitelku prý ani nenapadlo, že by někdo mohl mít takovou práci.
Náhoda? Osud?
Kočička pokojně usnula doma ve svém pelíšku a paní mi děkovala. Já jsem zase děkovala panu taxikáři, který se podělil o svou zkušenost. I kdyby přijel nakonec někdo jiný k paní domů, eutanázie doma a na veterině je pro zvířata obrovský rozdíl.
Jsem vděčná za doporučení a pomoc. 🙏🐈⬛
P.s. na fotografii je moje puzzle! Ne pacientka.
