13/06/2026
Postoj, stavba těla, postura… jaky je v tom rozdíl? A záleží na tom vlastně?
Rada bych se zde pustila do takových citlivějších vod. A to právě do tématu stavby těla koně a dalších věcí, souvisejících s hodnocením. Budu kdyžtak ráda za doplnění, nicméně pokusím se to co nejvíce zjednodušit.
Nejprve nějaká odborná slovicka, co je vlastně co:
Konformace (stavba těla): stavba těla, která je geneticky daná a neměnná (jakmile je uzavřený vývoj kone, takže řekneme třeba cca od osmi let dále). Úplně typicky délka kostí nebo šířka kostí.
Postura: velmi zjednodušeně řečeno, ,,jak v současném stavu vypadá kůň, se vším všudy”- takže jak vypadá jeho tělo, jaké má svaly, jak je ,,poskládaný”. Je to v case proměnlivá záležitost, která nám plno věcí prozrazuje o stavu koně a jeho kondici. Úplně typicky např. připojení lopatky k hrudníku a její úhel (jelikož je připíjena jen měkkými strukturami, ne kostěným pevným spojením).
Postoj: popis končetin ve vztahu k zemi ve chvíli, kdy kůň je požádán o co nejvíce čtvercový postoj ( = snažíme se, aby přední i zadní nohy byly co nejvíce kolmo a vedle sebe pod koněm, kůň neměl zvednutou hlavu a stal co nejvíc rovně).
A teď ta hlavní otázka: da se s tím něco dělat?
A odpověď bude vždy: záleží na konkrétním koni a jeho problémech.
Všechny tři kategorie se velmi často překrývají. Často se nedá jednoznačně určit, jestli je problém vrozený nebo získaný. Hodně dělá management (např. třeba takové umístění sena), něco dělá trim, trenink, přirozená křivost (to nám začíná už tím, jak je hříbě poskládané před narozením a jak proběhne porod)… nicméně hledat příčinu v takovém propojeném systému, jako je koňské tělo je záležitostí odbornic (např. osteopatek). A neobejdeme se bez vzájemné spolupráce veterina (maximálně vyloučíme bolest), krmivarka, kopytarka, trenérka a majitelka.
Pro mě, jakožto trenérku jsou ale důležitější jiné otázky, než jak to vzniklo, např.:
Co mi daná věc říká o koni?
Co daná věc způsobuje za kompenzaci? (Jakmile v těle něco nefunguje, zákonitě musí ,,službu” převzít někdo jiný).
Co s danou věci můžu dělat, tady a teď?
Jaky limit ma v danou chvíli kun?
Jak reaguje ve chvíli, kdy ho z jeho ,,normálu” vyvedeme?
Při tréninku se snažíme ,,michat” to, co kůň běžně zvládne s kapkou něčeho, co ho posouvá dál a rozvíjí. Což pro něj někdy může být trošku nepříjemné. Při správném tréninku bychom se sle měly naučit rozeznat, co je nepohodlí vzniknute z něčeho nového a co je takový projev nepohodlí, že jsme narazily na koňský strop.
Ve chvíli, kdy narazím na koňský strop, tak je mi vlastně ,,jedno”, jestli je to vrozená věc a nebo jestli je to otázka postury (=promenliva schránka). Při naslouchání koni mi dá včas vědět, jestli to jeho tělo zrovna zvládne nebo ne (proto třeba netrestám za vyhození, zastavení, atd.- chcete vědět, na čem zrovna jste a nechceme si ,,vypnout kontrolky”- samozřejmě tím kun nesmí nikoho ohrožovat). Respektovat to, co kůň zvládne jako maximum v daný moment je při mé stejné důležité jako respektovat jeho biologické maximum.
Občas mám pocit, že stavba těla se používá jako ,,omluvenka” na všechno možné; ,,no jo, on má takový makový postoj, ale je to jen estetické”, ,,no jo, on se roluje, ale to jiné nebude, má krátký krk”, ,,dělá se mu špalek, ale s tím se nedá nic dělat”… řekne se, že je to genetické a/nebo estetické a dal se s ničím nepracuje. Ale tělo kone je propojeny, proměnlivý celek a pokud s tím, co vidíme neumíme pracovat a hledáme v tom jen omluvy a výmluvy pro to, proč by vlastně tělo mělo fungovat v nefunkčním vzorci, je nám tahle znalost úplně k ničemu.
Proto: snažme se koukat na tělo kone jako na celek, na celý obrázek a propojeny systém. Jednoduchá kuchařku a řešení jsou lákavá (,,když kun stojí takhle, nedá se s tím nic dělat, když takhle, je to určitě tuto a tamto a dělej tuto”)ale často nadělají víc škody než užitku.
Pro ilustraci dávám fotku Florky s porovnáním. Na fotky taky opatrně, mají svá úskalí, ale; víme o omezeni, kterým je rozhodně krátký hřbet (ibrstle se nezvětší, víc žeber nenaroste). Ale třeba takové spalkove kopyto, uhel lopatky, šířka hrudníku, postaveni pánve, tvar hřbetu, odvalení kohoutku,… to už je jiná. Takže víme minimálně o jedné biologicky dané věci, která bude omezením, ale vlastně ,,je mi to jedno”. Protože k tomu mám celý seznam dalších věcí, které můžu změnit, na kterých se dá pracovat a které mi ve finále mohou pomoct vytvořit docela zdravého a spokojeného kone. Správně otszky jsou často důležitější, než správné odpovědi.
Je jedno, co si myslíme o tom, s čím se oni narodí nebo kde je příčina. Protože ve finále, poslední slovo má vždycky kůň 🐎 🦄
