02/12/2024
8. 9. 2024
Byl den, kdy se všechno změnilo. Ráno jsem si ještě hrála s brášky a ségrou, jako každý jiný den. Pak ale přijeli ONI. Už jsem je znala – vždycky mě mazlili, hladili a říkali mi, jak jsem úžasná. Tentokrát ale měli zvláštní výraz a chovali se jinak. Vzali mě do náruče a říkali něco o tom, že si mě vezmou domů.
Najednou jsem se ocitla v autě. Byla to velká novinka – spousta neznámých zvuků, vůní a pohybů. Trochu jsem byla nervózní, ale páníčci mě uklidňovali, hladili a mluvili na mě klidným hlasem. Cítila jsem, že se jim dá věřit, takže jsem se nakonec stočila v jejich náruči a cestu většinou prospala.
Když jsme zastavili, vzali mě ven a já poprvé viděla svůj nový domov. Sotva jsme vešli dovnitř, zpoza rohu se vyřítily dvě malé, chlupaté postavy. Byly jiné než mí sourozenci – nízké, dlouhé, s drsnou srstí a šibalským pohledem. Jezevčice! Jedna mě začala očichávat, kroužila kolem mě a tvářila se, jako by mě musela nejdřív pořádně prozkoumat. Druhá byla klidnější, stála opodál a bedlivě mě sledovala, než se pomalu přiblížila.
Byla jsem z toho trochu nesvá, ale rychle mi došlo, že tohle jsou moje nové sestry. Nebyly dotěrné, spíš zvědavé. Po chvíli se obě tvářily, že je všechno v pořádku. Jako by říkaly: „Tak jo, malá, patříš sem.“
Páníčci se na nás dívali s úsměvem a povídali si, jak krásně mě přijaly. Já zatím začala zkoumat nový domov – všechno bylo tak jiné! Každý kout voněl novotou a zajímavě. Po chvíli mi přinesli misku plnou voňavého jídla. To jsem si nenechala ujít! S plným bříškem na mě padla únava. A tak jsem to rovnou tvrdě zalomila.
Všechno ostatní počká do zítra – teď jsem doma a poprvé usínám ve svém novém domově. 🏡🩷
